Dnes se na našem balkóně objevila malá ještě nedokonale přepeřená jiřička. Seděla na dolním okraji a pípala ostošest. Poskakovala a hledala způsob jak odletět. Možná sbírala odvahu. Možná ...
A to je právě ten náš lidský výklad. Někdo možná dokáže přijít na to, co se jí honilo malou hlavičkou. Ale většinou si sami dosadíme něco co odpovídá našemu stavu mysli a našim zkušenostem. ...má strach, neumí ještě létat, je poraněná ... a naše mysl hned dodá, že je třeba jí pomoci. Postarat se aby přežila. Skoro nikdy to není potřeba. Tak jsem vzal fotoaparát a zkusil jí párkrát vyfotit. Neutíkala, nebála se, neznala ve své mladosti člověka a jiné predátory. Jen se snažila vyřešit svůj odlet.
Čekali jsme a pak to přišlo. Byl to mžik, odrazila se a zmizela za okrajem. A pak se vyhoupla vzhůru a třepotavým letem začátečníka radostně opisovala kruhy s ostatními, zkušenějšími letci.
Na krátký okamžik se naše světy prolnuly. Nejspíš se už nikdy nepotkáme. A pokud ano tak ji pravděpodobně nepoznám :) Ale děkuji jí za ten dar, kterého se mi dostalo. Vidět na chvíli sama sebe jinak. A vidět přirozenost s jakou se pustila do neznáma, protože to je pro ní jediná cesta jak přežít. Ukázala mi cestu.
